Děkuji vám za vlnu podpory, vlnu zpětné vazby a vlnu sdílení mého článku o potratu.

Seděla jsem nedávno na ženském kruhu, kde byla žena, která můj článek „náhodou“ četla den před tím, než zjistila, že potratila. Dal jí sílu a uvědomění, že to jde i jinak, že nemusí jít na kyretáž. Sdílela to s námi v kruhu a v tom se ozvala jiná žena sedící vedle mne, že nedávno četla dlouhý a dojemný článek od maminky popisující její potrat a ať si jej přečte.

Tak vám tam tak sedím a v duchu si říkám – ona mluví o mém článku, ona mluví o mě! Tak to na sebe prásknu a ona vykřikne „To jsi ty? Ty jsi Nepráškující farmaceutka?“

Byla jsem dojatá z toho, že článek pomáhá, že dělá přesně to, co jsem si přála. Že ukazuje ženám, že ztrátou miminka mohou projít i jinak. A byla jsem vděčná sama sobě, že jsem se hecla a šla do té otevřenosti, i když se pak cítím jako nahá.

A vedlo mne to k dalšímu zamyšlení, k další málo opečované části.

Co se děje s ženou po potratu? Co dál?

Jak s tím naložit, jak to zpracovat, jak prožít ten rok?

Tak jo, potrat jsem přežila či prožila, ale co teď?

Cti šestinedělí

Svůj potrat doma jsem vnímala jako porod. Takže po něm přichází šestinedělí, které je potřeba ctít. I když miminko nemělo 50 cm ale jen 10 cm. Já jsem šestinedělí strávila na Bali a opravdu jsem neodpočívala fyzicky, ale psychicky ano. Co jsem dělala?

Vypouštěla jsem

Pokaždé, když na mne přišel smutek ze ztráty miminka, tak jsem plakala. Upřímně, na začátku jsem kvílela, kroutila se v posteli a nechávala jsem tu velkou bolest, aby mnou procházela a dělala s tělem, co potřebuje, aby i mé tělo dělalo, co potřebuje.

Prostě jsem tušila, že když to v sobě pohřbím, tak se mi ten smutek a bolest usadí někde v těle a udělá to neplechu. A to jsem rozhodně nechtěla, takže jsem si volný průchod emocím nechala jako dárek.

Michal byl skvělý. Když byl u toho, tak tam prostě se mnou byl, nic neříkal, ale byl tam přítomen. A já mu zároveň dokázala říct, že to vše potřebuji jen vypustit ven.

A bylo zajímavé pozorovat, jak se intervaly prodlužovaly. Na začátku jsem brečela každou chvíli a po měsíci jen parkrát do týdne. Rozhodně doporučuji si dopřát tento čas, čas truchlení a propouštění.

Zvědavé pohledy

Zvědavé pohledy byly těžké. Nejbližším přátelům jsme oznámili, že miminko nežije, ale mnozí další lidé to nevěděli. Ze začátku mi bylo nepříjemné cítit, jak jsou zaražení, kdeže mám to břicho a miminko a co se stalo.

Cítila jsem, že neví, jak se k tomu postavit. Já je chápu, tohle nás nikdo neučil a podobná tabu se dříve zametala pod koberec a dělalo se jakoby nic. Aby to tu ženu nebolelo, aby jí to nerozlítostnilo, aby nevznikaly nepříjemné situace.

Nejpříjemnější mi bylo, když se mne zeptali na přímo a já mohla napřímo odpovědět, že jsem potratila. A ustát si sama v sobě, že nejsem špatná žena, když jsem potratila a nedokázala donosit dítě. Ze začátku to bylo těžké.

A mnoho žen mi řekla, že si tím prošlo taky. Byla jsem překvapená, kolik jich v mém okolí bylo a cítila jsem s nimi propojení na hlubší úrovni.

V naději či v očekávání?

Dnes s těhotenskými testy, ultrazvuky víme hned, že jsme těhotné. Dříve nic takového nebylo. Když nepřišla menstruace a naopak přišly příznaky těhotenství, tak se čekalo. Taková žena byla takzvaně „v naději“. A až po třetím měsíci, když to dobře dopadlo a začaly se ozývat první pohyby miminka a nebylo pochyb, tak byla „v očekávání“.

Ta myšlenka naděje, toho, že to možná dobře dopadne, se mi líbí. Nebrat vše jako hotovou věc. Být smířená a pokorná k proudu života a smrti. To se mi díky potratu povedlo a druhé těhotenství jsem už prožívala jinak.

Znovuprožití

Tou dobou jsme s Michalem procházeli výcvik u Alana Lowena „Body, Heart and Soul“. Součástí březnového setkání byl bezpečný prostor, kdy mohl kdokoliv sdílet něco ze svého života. Seděla jsem s ostatními v chumlu, mlčelo se a já jsem najednou cítila obrovskou touhu se podělit o svůj příběh.

Tenkrát pro mne bylo nejtěžší přijmout, že jsem na porod/potrat byla sama. Alan mne vyzval, abych si sedla do středu a pozvala k sobě ty, které chci. Přizvala jsem několik nejbližších kamarádek. A v jejich náruči jsem se ponořila do smutku a pláče a znovu si vše prožila a zároveň si dovolila cítit ženskou podporu.

Řeknu vám otevřeně, co jsem prožívala. Hodně jsem plakala a ponořila se do pocitu, že jsem na to všechno sama, do smutku ze ztráty.. Když jsem tomu dala volný průchod, měla jsem pocit, že cítím bolest všech žen světa, které kdy přišly o miminko. Ten pláč byl očistný.

Když jsem otevřela oči, nebylo kolem mne pár kamarádek, ale téměř všechny ženy ze skupiny! Obrovská ženská mandala a já v jejím středu. Mandala podpory a soucítění. Mnohé plakaly, protože si samy hojily ztráty svých miminek.. A okolo byl podporující kruh mužů, kteří drželi prostor. V dojetí jsem vyhrkla, že takto by se mělo rodit. S takovou podporou.

Bylo to očistné a ozdravné. Potřebovala jsem to k uzavření celého prožitku.

Čas porodu, který nebyl

Dalším náročným obdobím byl červen, čas, kdy bych bývala rodila. Myslím, že je důležité přijmout smutek z toho, co nebylo naplněno. Bylo v tu dobu pro mne těžké se dívat na těhotné ženy před porodem, protože mne napadalo, že takové břicho jsem mohla mít i já. Bylo pro mne těžké vidět kočárky s malými miminky.

Další milníky

Rok běžel dál a já si znova vzpomněla na dušičku miminka v době, kdy jsem rok před tím otěhotněla a kdy jsme zjistili, že jsem těhotná.

A samosebou jsem vzpomínala i v době, kdy jsem rok před tím procházela potratem, ale tou dobou jsem byla čerstvě těhotná s Ellou. Byla to vzpomínka plná pokory k tomu, co dokázalo mé tělo a že jsem se nevzdala. A díky této zkušenosti jsem během těhotenství s Ellou byla mnohem pokornější.

Ale zároveň pro mne byly všechny návštevy mé gynekoložky velmi stresující, hlavně ty okamžiky, kdy jsem si lehla na lehátko a čekala na ultrazvuk. Vždycky přišla úleva, když ultrazvuk dopadl v pořádku. Přiznávám se, že ten strach tam byl ukrytý až do porodu.

Potrat je těžký pro ženu, ale co pro muže?

Na partnery se podle mne zapomíná. Vždyť i oni přišli o potomka. Přijde mi, že se často dopřává podpory ženě, ale na muže se zapomíná. A při tom on má velmi náročnou roli, kdy je na něm emoční podpora ženy, zejména pokud žena prochází potratem doma.

Žena ženu podpoří, ženy se snadněji ze všeho vypovídají, vybrečí.. A je moc fajn, pokud muž má kolem sebe kámoše, co ho vezmou na pivo (nebo kafe) a po chlapsku jej podpoří. A přijde mi, že to nejlépe dovedou ti muži, jejichž žena také potratila. Ti ví, čím si chlap musel projít. Jsem opravdu vděčná Michalovi za jeho podporu a jsem ráda, že i on má opravdové kámoše, co podpořili zase jeho, aby on mi mohl být dál oporou.

A kolik máte dětí?

Pro mne těžká odpověď. Jedno? Dvě? Jedno živé a jednoho andílka? Je Ella prvorozená a nebo druhorozená?

Rozhodla jsem se, že pro mne je Ella prvo-narozená, s ní jsem prožila opravdový porod, s ní se učím být mámou. A odpovídám, že máme jedno dítě a jednoho andílka. Protože chci andílkovi dát jeho váhu v mém životě, protože byl pro mne důležitý. Jméno nemá, žádné mi nepřišlo na mysl, je to prostě andílek, posel boží;).

A ano, i více jak tři roky poté si na něj vzpomenu a občas si spočítám, kolik by mělo let. Nejvíce se mi to spouští, když se potkám s kamarádkou, která byla těhotná stejně jako já, ale narozdíl ode mne porodila zdravého chlapečka.

Kolo se uzavírá

Kolo prvního těhotenství a potratu se uzavřelo téměř rok po potratu dalším těhotenstvím.

Jsem moc ráda, že jsem si dopřála nejen projít potratem doma, ale i celým rokem.

Jsem moc vděčná za svého muže, za přátele, za rodinu, za podporu na cestě od moudrých terapeutů.

Myslím si, že je požehnáním se narodit v laskavé péči nejbližších a zároveň i odejít ve stejně laskyplném prostředí.

Děkuji za vaší pozornost mému článku a tomuto tématu.

Nebojte se dát like a nebojte se jej sdílet, stejně jako ten první článek. Ať si najde cestu k těm, kterým má pomoci:-).

A pokud máte ještě další tip či téma, které se týká „roku poté“, napište je, prosím, do komentáře. Pro obohacení všech;). Mockrát děkuji.

Ája