S kůží ven, sdílení o rozloučení s miminkem

Dnešní článek ve mne zraje nějaký čas.

A řeknu vám, že to není vůbec jednoduché se do něj pustit. Jenže jako u jiných tématů mám pocit, že prostě musím.

  • Že je důležité o různých tabu mluvit.
  • Že se to týká mnohem více žen než jsem si kdy myslela.
  • A že by mi před lety moc pomohlo si takový článek přečíst.

Dnešní článek bude o potratu. O ztrátě miminka. O důstojném rozloučení. O podpoře. O zahojení těla i duše. O tom, že se na tu dušičku nedá zapomenout.

Bude to dlouhé a osobní. Jdu s kůží na trh a bije mi u toho srdce jako na poplach, i když je to už více než 3 roky nazpět.

Pomník nenarozených dětí, Bardějovská Nová ves na Slovensku

Potrat

Tabu dnešní doby? Když jsem sama potratila, pak jsem teprve zjistila kolika žen v mém okolí se to týká. Podle statistik potratí každá 4. žena, ale ve skutečnosti to bude ještě více, protože ne všechny potraty jsou hlášeny.

Ten můj byl. Otěhotněla jsem na podzim 2015.

V pondělí 21.12.2015  jsem šla na kontrolní ultrazvuk k mé gynekoložce. Pamatuji si, jak se objevil obrázek miminka a já jsem jí říkala „jé, ono spinká“, bylo totiž na dně dělohy. Ona ještě chvíli rejdila po břiše a pak mi řekla, že je jí to hrozně líto, ale že se miminko nevyvíjí!

Byl to pro mne šok. Pamatuji si, že dny před tím jsem najednou začala cítít více energie a říkala jsem si, že se to obrací z únav k lepšímu.

Jsem ráda upřímná k sobě i ostatním, tak tady půjdu s kůží na trh.

Přiznám se, že před velkou bolestí a smutkem se objevil záblesk úlevy. Ale přiznání si toho prvního pocitu pro mne pak bylo moc důležité, abych dokázala překonat ten smutek a bolest, která nastoupila vzápětí. Byla jsem jak opařená. Chtělo se mi hrozně brečet, ale nechtěla jsem před ní, tam v ordinaci.

A bylo to pro mne důležité si přiznat, že mě těhotenství a všechno kolem toho vlastně lehce děsilo.Tenkrát se přede mnou otevřel svět miliónu druhů plínek, způsobu porodu a hlavně výběru porodnice, cest vzdělávání, ve kterém jsem se ztrácela a bála jsem se, že se v tom snad nikdy nezorientuji.

Intuitivně ve mně rostl pocit, že porod je ohromně intimní událost, kterou nechci prožít v prostředí nemocnice, kdy na mne budou sahat nějací cizí lidé a nedej bože by mne mohli do něčeho nutit a pak mi miminko odnést. Byla jsem sama překvapená, jak rozhodnutí rodit doma ve mně silně zrálo.

A taky jsem byla k zázraku života nepokorná. Říkala jsem si, jak jsem dobrá, že jsem otěhotněla na první pokus a brala jsem to jako samozřejmost.

Tohle uvědomění a přiznání si mi pak hodně pomohlo tou velkou bolestí a smutkem projít.

I když jsem byla před tím nepokorná, i když jsem se děsila neznámého světa, tak jsem se na miminko těšila a když už tu nebylo, tak mě to hodně bolelo.

  • Cítila jsem se, že jsem zklamala jako žena, která nebyla schopna miminko donosit.
  • Cítila jsem pak i vinu za to, že asi odešlo, když jsem měla strach.
  • Cítila jsem velký smutek a nevyhnutelnost z toho, že je prostě pryč a že není žádná síla na světě, která by to mohla vrátit.

Zároveň jsem později cítila i velkou vděčnost, že mi darovalo z velké lásky ke mne, kterou jsem od něj cítila, možnost si dát život do pořádku než přijde znovu ona dušička nebo jiná. Šanci do toho podruhé jít jinak, s větší pokorou.

Ale protože jsem Nepráškující farmaceutka, tak se tu teď lehce podíváme na medicínskou stránku věci a pak se zase ponoříme do toho, jak to vše probíhalo dál.

Existují dva druhy potratů (latinsky Abortus). Zamlklý a spontánní.

A nastávají nejčastěji v prvním trimestru těhotenství, pak se nazývají časné a nebo později v II. trimestru a pak se nazývají pozdní.

Zamlklý potrat

U zamlklého potratu žena nepozná, že potratila. Většinou se to zjistí až při kontrole na ultrazvuku, že srdíčko miminka už nebije a plod se nevyvíjí dál. Klasický postup v Česku je doporučení kyretáže neboli revize dělohy. Hnusně nazvané výškrab. Provádí se v celkové anestezii a mrtvý plod se z dělohy odsaje kyretou.  Žena se probudí a druhý či třetí den jde domů. Pokud vás zajímá, jak se kyretáž dělá, přečtěte si o tom tady.

Spontánní potrat

U spontánního (samovolného) potratu se většinou spustí krvácení nebo špinění a následně kontrakce dělohy (ty se projevují jako křeče a bolesti v pánevní oblasti). Tělo se mrtvého plodu zbavuje samo. Někdy je potřeba revize dělohy také.

Moje cesta k sobě

Moje paní doktorka mi doporučila, ať se rovnou objednám do Motola na kyretáž. V šoku jsem souhlasila. Jela jsem domů vlakem a pak jsem se v parku na schodech setkala s partnerem a složila se mu smutkem do náručí. Doma jsem poslušně zavolala do Motola a objednala jsem se na další den na revizi dělohy.

A jak odpadal první šok a já zase začala cítit sebe sama, tak mi začalo docházet, že vlastně do žádné nemocnice na výškrab nechci.

  • Že nechci, aby mne mého miminka někdo zbavil a pak jej vyhodil jako biologický odpad.
  • Že nechci, aby ve mne zůstala velká černá díra, která by se hojila mnohem déle a hůře.
  • Že potřebuji čas se s tím srovnat a s miminkem se rozloučit.
  • Že díky zkušenosti blízké kamarádky vím, že je možné potratit/porodit i doma.

A ejhle, najednou mi volali z Motola, že se moc omlouvají, že mne nemohou další den vzít na operaci, protože mají sanitární den, ale že mám přijít na kontrolní ultrazvuk. Voala! Mám den navíc! Partner byl úžasný, že mne ve všem podpořil.

A hned jsem se taky rozhodla pro hodně vysoké dávky zelených potravin, ječmene a chlorelly, jako podpora pro tělo i duši. Čekalo mne náročné období. Věděla jsem, že zelené potraviny při stresových situacích tělo významně podrží. Jen musí být opravdu kvalitní.

Čekárna smutku

22. prosinec. Další den jsem šla do Motola. Sama, partner potřeboval jet do práce, bylo před Vánocemi a měl obrovskou hromadu práce a já si myslela, že to zvládnu. Dneska bych to už udělala jinak.

Musím říct, že to tam nemají vůbec dobře vymyšlené. Přišla jsem do čekárny smutku – čekárna pro pacientky s potratem nebo jinými komplikacemi. Ok, to by se dalo unést, byly jsme tam na stejné vlně.

Ale co bylo fakt děsný, bylo to, že tahle čekárna smutku byla hned vedle poradny pro těhotné. Takže jsem tam seděla s mrtvým miminkem v břiše a kolem chodily šťastné maminky s velkými bříšky s živými miminky. Pro mne fakt těžký moment. A já v té době si neuměla úplně říct o pomoc (a taky jsem netušila, jak náročné to bude), takže jsem tam seděla sama a bylo mi do breku, že vedle sebe nemám kamarádku, o kterou bych se mohla opřít, že moje rodina je moc daleko.

Moudrý lékař v ordinaci

Statečně jsem vešla do ordinace. Starší doktor mi udělal ultrazvuk přes břišní stěnu.

Ano, miminko nemělo srdeční akci, bylo mrtvé. Zamlklý potrat. Dle medicíny mne čekala klasická procedura – kyretáž, odsát miminko a zahodit. Ta představa, že do mne budou něco strkat, miminko odsají a vyhodí jako odpad se mi příčila. Doktor byl laskavý, vysvětlil, co mne další den čeká.

Vzpomněla jsem si na svoje přednášení v předmětu Právo a etika pro farmaceuty na zákon o zdravotních službách, kdy jsem vždy plamenně hřímala, že jako pacienti máme právo na všechny informace a nechat si vše vysvětlit třeba čtyřikrát dokud to nepochopíme.

Tak jsem se zeptala, zda je možnost, aby to odešlo samo, spontánně. On mi řekl, že kyretáž se například v Itálii už nedělá, žena se pošle domů, sledují ji, ale počká se, až samovolně potratí, doma. Tělo se s tím umí vypořádat.

Jenže u mne byl problém. Bylo 22. prosince a my jsme 4. ledna odlétali na Bali. A tam jsem vážně moc chtěla, odjet od toho všeho smutku, hojit se ve stínu palem na pláži.

Když jsem mu řekla, že za 2 týdny odlétáme pryč, řekl, že by mi doporučil kyretáž, ať „máme jistotu, že tam nic nebude“.. Jakoby se z milovaného miminka stal odpad, něco, co je třeba odstranit. Řekla jsem mu na rovinu, že nevím, zda další den přijdu, že bych chtěla celým procesem projít přirozeně, že si to rozmyslím. Byl moudrý, řekl, že tomu rozumí a ať prostě dorazím nebo ne.

Nad Motolem jsou kopce, lesy. Vyšla jsem z nemocnice a šla lesní cestou kamsi, brečela svoji bolest a prosila o pomoc anděly a síly dobra, ať mi pomohou tohle překonat..

Půjde to i jinak

Odpoledne jsem zavolala Lucce, kamarádce a porodní asistence, která pracuje v Plzni, a vedla katedru Porodní ošetřovatelství. Lucka mi řekla, že by doporučila udělat rozloučení s dušičkou miminka a pokud chci porodit doma, ať se s tělem dohodnu, že mu dám den navíc. Víc  by vzhledem k odletu na Bali a Vánocům nečekala. Ok, uděláme to tak.

Můj muž mi byl velkou oporou, že do všeho se mnou šel, že mi dal podporu, když jsem mu řekla, že nechci jít na kyretáž, že cítím, že potřebuji celým procesem projít, odbrečet si to, porodit doma, odžít si to. A ne se nechat uspat, probudit se, mít odsáto a hojit tu velkou černou díru na duši a zranění na těle.

Podpora na všech frontách

Rozhodla jsem se, že podpořím na všech frontách a úrovních těla a duše. Začala jsem pít ječmen na polévkové lžíce a jíst antibiotickou dávku chlorelly, aby tělo sílu. Paní Simonu, takovou čarodějku a terapeutku z Brna, jsem poprosila o terapii na dálku a o homeopatika, kamarádku Míšu o reiki, Tamarkuesenciální oleje, které mi mohou pomoci.

Cítila jsem velkou podporu a vnímala jsem, že to pro mne je velká zkouška. A taky jsem díky kamarádčině příběhu věděla, že je možné porodit doma, protože ona to tak udělala a vlastně jsem si děkovala, že jsem měla odvahu se jí na to tenkrát zeptat, jak to probíhalo, když ona potratila.

Rozloučení s duší miminka

Večer jsme s mužem šli na kopec za domem rozloučit se s duší miminka, poděkovat mu za vše, co nás naučilo a propustit jeho duši, aby mohlo odejít i jeho tělo.

Zakopali jsme symboly – dudlík a ponožtičky a zapálili mu svíčku. Mezi vším ke mně přicházely vlny pláče a vyplakávala jsem svoji bolest, šok, smutek.. pouštěla jsem vše, čeho jsem byla schopna. Své představy, sny, plány.. Dle rady Simony jsem se rozhodla, že jsem ochotna ztratit kus sebe, vzdát se všeho, co mi v životě nefunguje, co mi neslouží. Mrtvé dítě ve mne nevyjímaje.

Homeopatická pátračka

23. prosinec. Ráno mi Simona poslala seznam homeopatik, které si mám sehnat, že mne podpoří svou terapií na dálku, ale musím začít s tímto. Homeopatické Opium bylo problém, ač homeo, je na předpis. A sehnat jej 23. prosince byla výzva. Věděla jsem, že jej potřebuji, břicho mne bolelo a věděla jsem, že je i na bolest duše. Sehnala jsem jej u nějaké homeopatky na Malé Straně. Ještě dopoledne jsem si pro něj dojela. Myslím, že díky síle zelených potravin jsem byla schopná všechno fyzicky zvládat. Objevila se mi první krev. Proces začínal, cítila jsem vděčnost, že jdeme do finále.

Jdeme do finále

Doma jsem si zalezla do postele, dala si na břicho nahřívací láhev a konečně se zastavila. Četla jsem si časopisy a najednou mne píchlo a lup, praskla mi voda.

Byla jsem z toho vyděšená, ve zmatku běžela na záchod, ale pak mi došlo „ne, já nechci, aby šplouchlo do záchoda“ a letěla jsem do koupelny. Intuitivně jsem si sedla na bobek a zatlačila. Moje tělo vědělo co dělat, moje intuice taky.

Můj první domácí porod

Tekla ze mne krev a já brečela, protože všechna bláznivá naděje, že by se doktoři mohli splést, byla ta tam. Ale taky jsem cítila úlevu, protože začal proces, na který jsem čekala 3. den.

Najednou ze mne vyklouzlo něco malého šedivého. Strašně jsem se lekla. Bylo to moje miminko.

Moc jsem plakala, tekla na mne voda a já jsem ležela na podlaze ve sprcháči a jediné, čeho jsem byla schopna, bylo posunout to malé ani ne pěticentimetrové tělíčko na stranu, aby jej voda nespláchla. Při dalším intuitivním tlačení ze mne vyšel plodový obal.. A pokaždé spousta krve a kusy tkáně.

Pláč byl očistný, ulevoval mi, prostě jsem seděla pod vodou a plakala a plakala a bylo mi moc líto, že jsem na to všechno sama. Po čase jsem byla schopna se miminka dotknout.

Každá vlna pláče mne čistila. Jak jsem si zvykala na jeho přítomnost, dokázala jsem jej pak už i bez pláče vzít do dlaní a prohlédnout si ho. Fascinovala mne dokonalost jeho prstíků, fascinovala mne příroda a schopnost mého těla stvořit něco tak malinkého a dokonalého. Nakonec jsem jej políbila, poděkovala tělíčku a dala jej do připravené misky.

Když už jsem cítila, že je po všem, vyšla jsem ze sprchy. Ještě jsem pořád a hodně krvácela, vložky jsem si musela měnit asi co hodinu nebo méně.

Dala jsem si hodně silný ječmen i hodně chlorelly kvůli možné chudokrevnosti. Jak se hodilo, že se mne před pár dny ptala Martina na vliv zelených potravin u anémie. A já právě ztratila hodně krve.

Rozhodla jsem se vzepřít všem komplikacím a zasytit si tělo a dát mu pořádnou výživu, které jsem v té době byla schopná, spoléhala jsem i na antidepresivní účinky chlorelly a představovala jsem si, že ze mne odnáší stres a vše, co mi neslouží.

Pohřeb

Večer jsme se s mužem s miminkem definitivně rozloučili, tělíčko i plodový obal jsme dali do krásné krabičky a zakopali jej. Poděkovali jsme mu za vše, co náš naučilo.

Já mu vděčím za dar, že jsem si zkusila být těhotná, že jsem zažila zázrak zrození a taky sílu svého těla, které když zvládlo toto, zvládne všechno. Měla jsem silný pocit, že mohu rodit doma. Protože jsem právě ten den porodila. A sama.

Nakonec mi došlo, že bylo v pořádku, že tam můj muž nebyl. Dokázala jsem jít hodně hluboko do svého smutku a bolesti a uvědomila jsem si, že mám v sobě ohromnou sílu a mé tělo přesně ví, co má dělat. Když jsem přežila toto, přežiju všechno!

Štědrý den

Ráno byl Štědrý den. Ještě jsem hodně krvácela, ale nebyla jsem úplně vyčerpaná. Asi díky zelenáčům. Dokonce jsem dokázala zabalit dárky a sebe na několik dní. Po obědě jsme odjeli za mou rodinou do Jižních Čech. Těšila jsem se na ně, ale i jsem se bála, co se mnou jejich soucit udělá.

Byl to smutný Štědrý den, ale díky tomu, že jsem si vše prošla krok po kroku a díky tomu, že jsem si přiznala svůj prvotní pocit úlevy a díky úžasné podpoře mého muže, jsem to všechno zvládla.

Můj potrat nás všechny spojil dohromady, cítila jsem jejich podporu, i když i oni mne před pár dny posílali do nemocnice. Ale respektovali moje přání tím projít přirozeně.

Bláznivý výšlap

Foto: www.pepino-balek.cz

Měla jsem tolik síly, že jsem na Boží hod vánoční šli na výšlap na Kleť. Nějak jsem si nepamatovala jak dlouhý a náročný výlet to je a samozřejmě mne cestou napadalo, jestli nejsem šílená, ale potřebovala jsem ven a všechno jsem ušla a zvládla. A dál jsem krvácela, ale už ne s takovou intenzitou. A dál jsem frčela ve vysokém dávkování zelenáčů a v homeopaticích. Věděla jsem, že potřebuji podpořit tělo v čištění.

První kontrola po potratu

28. prosince. V pondělí jsem šla na kontrolu ke své gynekoložce. Bohužel jsem zjistila, že ze mne neodešlo všechno, že ve mne zůstal kus těhotenské tkáně.

Poslala mne opět na kyretáž. A já se opět ptala, zda to může ještě odejít samo anebo spontánně s menstruací.

Prý je to možné, ale ať si zajdu ještě na kontrolu. Pokud kontrolní ultrazvuk ukáže snižování sliznice, je to super. Výchozí stav byl 11 mm.

Druhá kontrola

V úterý jsme odjížděli na pětidenního Silvestra k Alanovi Lowenovi. Téma Good bye – Ahoy. Ano, potřebovala jsem se rozloučit s tímto rokem a uzavřít vše. A věděla jsem, že když bych se tam necítila dobře, pojedeme domů. Bylo to tam fajn, pouštěla jsem ze sebe, co se dalo, loučila se.. tančila, brečela.

Fyzicky jsem se cítila skvěle, žádné bolesti, žádná teplota, ani únava. Jen mne občas bolelo břicho a ještě jsem trochu krvácela nebo to spíš byl výtok.

31. prosince. V nemocnici v Ústí nad Orlicí mi na ultrazvuku doktor naměřil 9 mm výšky sliznice. Super, zmenšuje se. Žádná kyretáž nebude, v pondělí odletíme na Bali a tam se zahojím.

Třetí kontrola – Motol a hlídání si hranic

3. ledna. V neděli, den před odletem jsme se vrátili do Prahy. A já si řekla, že jen pro klid duše zajedeme do Motola na kontrolní ultrazvuk, abychom věděli, že je vše ok před odletem.

Zase jsem šla do té čekárny plné smutku.

Sestra byla pěkně nepříjemná, nejdřív nemohla najít moji kartu. A pak se na celou čekárnu a pohoršeně podivovala nad tím jak to, že jsem nepřišla na kyretáž. Řekla jsem jí, že jsem byla s doktorem domluvená, že buď přijdu, nebo ne. A ona spustila, že to není v kartě zapsané, že jsem měla přijít. Na to jsem jí řekla, že to ale není můj problém, ale jejich, že to tam nemají zapsané. Rozhovor pokračoval dál.

„Proč si jako nepřijdete na kontrolu v pondělí, dneska máme pohotovost“

„Já zítra odlétám na dovolenou a chci vědět, jestli je se mnou všechno v pohodě“.

„Na dovolenou? A co když to s vámi nebude v pohodě?“ spustila na celou čekárnu rozhořčeně.

„A co když ano, proto jsem tady“. Vysvětlovala jsem trpělivě, ale už to ve mne startovalo. Vadila mi její nediskrétnost a její zastrašování.

„A co když ne?“ řekla rozzlobeně.

„Tak to je snad můj a ne váš problém, nemyslíte?“ Řekla jsem jí ostře. Takhle se ke mne nebude chovat, já se nedám. Uvnitř jsem se třásla a energie mne úplně opustila.

Přišlo mi, že mne tam nechali strašně dlouho v čekárně čekat. Utíkal nám čas, kdy jsme se měli balit a připravovat na měsíční cestu.

Konečně jsem šla dovnitř. Byl tam mladý doktor. Zase jsem mu řekla celý svůj příběh, že jsem potratila/porodila nakonec doma a že zítra odlétám a chci mít jistotu, že je vše ok. Moje doktorka mi říkala, že je dobré vyšetřovat jen přes břicho, aby nezanesla dovnitř infekci.

Ten mladý doktor mne poslal se svléknout a na mé námitky řekl, že tady v Motole vyšetřují takto, vnitřně. Bolelo to, bylo to nepříjemné, když mne vyšetřoval kleštěmi. Ani mne před tím nevaroval. A já měla celou oblast supercitlivou.

Cítila jsem se hrozně. Nejvíc z toho, že jsem se neuchránila. Tohle je jediná věc z celého příběhu, která mne mrzí.

A bohužel, sliznice podle něho měla 11 mm. Průšvih. A zase mne posílá na kyretáž.

„Ne, nechci, pane doktore, zítra odlétám. Je tu nějaká možnost, aby to odešlo přirozeně?“ Neochotně připustil, že ano, ale že mi spíš hrozí možnost zánětu, srůstů, neplodnosti a komplikací na Bali, že tam budu muset třeba vyhledat nemocnici atd.. A že mi nabízí alespoň injekci, která vyvolá potrat, stahy dělohy a že odkrvácím.

„Cože? To mám jako krvácet v letadle???“ Prý ne, že by to bylo jen pár hodin. Mne ale představa prokrvácené noci před náročným 24hodinovým cestováním vůbec nelákala.

A on se už zase ptá, zda chci teda alespoň tu injekci. V tu chvíli jsem si vzpomněla na Green Ways a jak se učíme říkat pravdu. A řekla jsem mu, že se neumím teď hned vůbec rozhodnout, že se ani nechci rozhodovat hned a zda mohu případně přijet večer, kdybych tu injekci chtěla.

S povzdechem souhlasil, do zprávy mi napsal, že pacientka i přes poučení rizika možné neplodnosti a komplikací odmítá kyretáž i injekci a řekl, že mi napíše alespoň antibiotika a odebere krev.

„Hmm, antibiotika?“ Nejdřív mi řekl, že je mám brát hned, ale pak se zmínit o CRP, které mi zjistí z krve. Ok, tak já si počkám na výsledky, abych je nebrala zbytečně, řekla jsem mu. Ne nadarmo jsem organizovala celostátní kampaň za racionální užívání antibiotik.

Ještě před odchodem jsem si od něho nechala říct, jaké jsou příznaky toho, že se mnou bude něco v nepořádku – teplota, křeče v břiše, bolesti, zapáchající hnědý výtok.

Už jak jsem opouštěla Motol a vykládala jsem všechno muži, jsem věděla, že na žádnou injekci nepůjdu, ale že se o sebe postarám, abych se ve mne nerozjel žádný zánět (antibiotická dávka chlorelly, obsahuje přírodní antibiotikum Chlorellin a  hodně silný ječmen, protizánětlivé působení antioxidačních enzymů).

Antibiotika když tak mám vyzvednuté, uděláme si pořádné cestovní pojištění a na Bali když tak nemocnice taky jsou. Můj muž byl úžasný, ve všem mne podpořil. Já jsem se bála, ale věděla jsem, že to všechno chci projít přirozeně, že věřím svému tělu. Ale přijímala jsem i to riziko, že se vše může podělat.

Dlouhý let a Bali

4. leden. Další den jsme odletěli. Nejtěžší pro mne byla psychika, byla jsem citlivá na to, jak se mnou partner mluví, jak se na mne třeba koukne, na křivé slovo. Říkala jsem si, jak tu dlouhou cestu dám – busem na letiště do Budapešti, přestup v Pekingu do Singapuru, den v Singapuru a pak konečně večer přílet na Bali a transport k moři. Všechno jsme zvládli a na Bali jsem šla po příletu i k šamanovi. Cítila jsem, že udělám všechno přírodní proto, abych byla čistá. Šaman mne tedy moc nenadchnul, více jsem věřila své české podpoře na dálku.

Dál jsem jedla hodně zelenáčů a homeopatika. První týden jsem měla strach z každého výtoku, jestli není zapáchající a hnědý a pak jsem se na to vykašlala.

Vítězství mého těla

Původně jsem si myslela, že budu schopna jen ležet na pláži, odpočívat a občas si střihnout nějaký výlet. Ale mne bylo tak dobře, že jsme za celý měsíc vylezli na sopky – Mount Batur (1717 mnm), Mount Agung (3031 mn), Mount Rinjani (3726 mnm), Ijen (2799 mnm) a Bromo, což nebyl ani pořádný výšlap, jen vyhlídka.

Zejména na Rinjani jsem pyšná, protože jsme zvládli přes 4500 metrů převýšení za 29 hodin. Při výšlapu na Rinjani jsem vypila snad 10 dávek cestovních ječmenů, dodával mi hodně energie. Pod vrcholem sopky se stoupalo sopečným popelem, který hodně klouzal a svoje dělala i ta velká nadmořská výška, kdy se mi nedostávalo vzduchu. Dosažení Rinjani považuji za svoje velké vítězství nejen nad sebou ale i nad všemi doktory, kteří mne strašili a hnali na kyretáž.

Prefektní načasování

Když jsme začali stoupat na Rinjani, tak jsem cítila, že se blíží moje první menstruace a tušila jsem, že když se spustí, tak ten výstup možná nedám, bála jsem se, že bude silná, protože mne čeká odloučení toho zbytku sliznice.

Tak jsem se prostě se svým tělem dohodla, že teď ne, ale prosím, až slezeme, že pak budu odpočívat. A ono mi vyhovělo. Moje první menstruace se spustila na den přesně měsíc po potratu a přesně ve chvíli, kdy jsme už seděli v autě, které nás vezlo od úpatí sopky do přístavu.

 

Poslední kontrola

Po návratu z Bali jsem šla na kontrolu ke své gynekoložce.

Byl to zvláštní pocit lehnout si na stejné lehátko, kde jsem se před dvěma měsíci dozvěděla, že se miminko nevyvíjí.

A měla jsem radost, když mi řekla, že jsem čistá a že vaječníky jsou v pořádku. Že tam už zbývají jenom malinké kousíčky, které odejdou s další menstruací. Řekla jsem doktorce, že jsem na Bali vylezla na 4 sopky a že jsem se cítila skvěle.

 

Proč to celé?

Hodně jsem přemýšlela, proč se mi toto celé stalo.

Tuším střípky, ale už od začátku vím, že chci se svým příběhem jít do světa a říct ženám, že celou ztrátou miminka mohou projít přirozeně a celé si to hluboce a tím pádem i léčivě prožít.

Udivilo mne, kolika ženám se to v mém okolí stalo.

Chci rušit tabu potratu. Chci sdílet svůj příběh, že to jde i přirozeně navzdory doktorům.

Ale taky vím, že jsem se do toho mohla pustit přirozenou cestou díky podpoře, kterou jsem měla v zelených potravinách, protože jsem prostě věděla, že když jich budu jíst dostatek, tak se v mém těle žádný zánět neobjeví a tělo se se vším vypořádá samo. Ta jistota byla ohromně uklidňující. Bez zelenáčů bych se na měsíční cestování po Indonésii dva týdny po potratu absolutně nevydala.

Vím ale, že moje tělo je silné.

Vím, že jej znám a poznám na co mám a na co ne.

Nechci vůbec říct, že jít na kyretáž je špatně. Ne, ať si každá žena svobodně zvolí, co je pro ni bezpečné a přirozené.

A taky vím, že bych to celé nezvládla bez podpory mého milovaného muže. Ztráta miminka nás stmelila a já vím, že on mi je opravdovou oporou. Z celého srdce děkuji.

A děkuji ti, dušičko našeho miminka. Věděla jsem, že budeš lumpík a odvážná dobrodružná dušička, ale že až takto, to bych nečekala. Děkuji ti za dar poznání.

 

Děkuji vám, že jste dočetli až sem. Nebylo to lehké to sepsat, ale já jsem prostě „musela“.

PS: na závěr doporučuji tyto dva články, pokud byste si chtěly/i přečíst zkušenosti od dalších žen. Tereza píše tady a Katka tady.

Tagy:
Jsem nepřáškující farmaceutka. Mou vášní je odhalovat skryté souvislosti mezi léky, nemocemi a zdravím. Ráda vám poradím, jak o své tělo pečovat, abyste byli plně zdraví – pokud možno bez léků. Můj příběh si můžete přečíst zde Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.